Je až s podivem, jak málo lidí ví, co a jak vyvolává strach. Než jsem se začala naplno věnovat svému oboru, často jsem navštěvovala různé semináře. Protože jsem pracovala v obchodně finanční sféře, mým úkolem bylo přinést produkci, která se očekává.

 

A protože vyvolat strach u klienta a pak ho zachránit funguje, tak většina seminářů byla protkána návody, jak klienta zmanipulovat právě strachem.

Pochopila jsem, jak jednoduché je prodat cokoli. Pochopila jsem mnohé. Dnes totiž vím, že se slovy je dobré zacházet opatrně. Všichni mezi sebou komunikujeme a všichni si myslí, že si mohou říkat, co chtějí. Ale je tomu opravdu tak?

Můžou skutečně všichni mluvit a svoji zodpovědnost za to, co říkají již nemít? Znají vůbec váhu slov?

Jsem velice pozitivní bytost a naučila jsem se lidi nebrat vážně, když vyjadřují obavy. Vím totiž, jakou mají slova sílu a tak lidi přijímám takové, jací jsou. Avšak jejich strachy se snažím nevnímat.

Jenže…Je tomu pár dní, kdy jsem se rozhodla vyjet sama se svojí dcerkou na dovolenou do Rakouska.

Před odjezdem navštěvuji rodiče, abych se rozloučila. A jak jinak? Vyslechnu obavy. „Co je to za nápad, jet s malou holkou jako ženská sama. Nemyslíš si, že bys mohla být přepadená? A jak dojedeš na místo? Víš vůbec, jak je to daleko a kolik hodin budeš řídit?“ Otázek bylo víc, než odpovědí.

A tak jsem nakonec do Rakouska v pohodě dojela. A abychom si to užily, začaly jsme podnikat akce.

První den jsme byly u jezera. Druhý den jsme si vyrazily na hrad pěšky. Je to jen 7 km tam a 7 km zpět. Jenže,… do města, odkud se jde na hrad, jsme sice došly, ale 2x jsme promokly na kost.

„Úsměv holčičko úsměv“ připomínám dcerce. „Hrad už vidím, jen najít tu správnou uličku, která tam vede.“

Městečko je rozkopané a všude jsou výkopy. Po městě se potuluje spousta dělníků v oranžových vestách, všude je těžká technika a tak se vyhýbáme a stále obcházíme…

Dostáváme se do úzké uličky a já jsem spokojená. Jsem přesvědčená, že tato ulička je ta pravá. Jdeme už 15 minut a znovu je tu průtrž mračen. Ulice jsou najednou prázdné a já si všímám, že nás někdo sleduje….

„Slova mají velkou sílu“, napadá mně.

Jeden dělník si nás zřejmě vyhlédl a já se snažím zrychlit. Holčička začíná plakat. „Maminko je mi zima a bolí mně už noha. Mám odřený kotník.“ „Já vím říkám, ale teď musíme rychle.“ Míříme do jiné ulice. Jen po očku mrknu na dům, kde je červený štít s názvem „Booking“. Muž ve vestě zrychluje také a stále nás sleduje…

Probíháme ulicí, pak druhou a třetí a ztrácíme se mu. Ale, ztrácíme se i my sami…

Průtrž nebere konce a my bloudíme. Už nehledáme uličku vedoucí k hradu, ale ulici, kterou se můžeme vydat do našeho apartmánu. Teprve po hodině jsme ji našly „Booking“, všímám si konečně červeného štítu.

A tak se vydáváme na cestu. Je již podvečer a začíná konečně svítit sluníčko. Jsme unavené a zouváme si boty. Čeká nás 7 km cesty zpět.

Jsem zadumaná a hlavou mi běží: „Slova obav přivolávají strachy a s nimi spojené skutky.“

Ve stejnou chvíli mi Eliška říká: „Úsměv maminko úsměv, ta babička nám to snad přivolala.“

Slova jsou energetickou stopou a mají velkou sílu. Slova jsou start pro strach. A mohou být i startem pro radost a pohodu.

Tak pro která slova se rozhodnete vy?